Olga Hladová   tel. 774 799 666
olga@kvet-harmonie.cz
 

Povídka: ´Vidíš mě?´



Povídka: ´Vidíš mě?´

Vidíš mě?

Včera ráno jsem otevřela email a našla v něm ranní pozdrav z domova důchodců jedné části Prahy, se kterým spolupracuji. Email skrýval básničku jedné stařenky, která zemřela a která se našla skrytá v jejích věcech. Zněla mi v uších celý den. Báseň nemůžu sdílet, protože je příliš osobní, ale podělím se o zážitek, vjem, poznání, které mi báseň umožnila a které zacloumalo mým dnem.

Když jsem četla básničku, jako bych slyšela tu babičku se ptát: sestřičky v nemocnici: ‚Sestřičko, vidíte mě?‘ ‚Vidíte vrásčitou stařenku, ale vidíte tu ženu, kterou skutečně jsem?‘ Báseň mi otevřela cestu ke stařence, kterou jsem neznala, k jejím prožitkům, k jejímu ‚já‘ malé holčičky, dospívající dívky a dospělé ženy, matky, ženy, babičky.

Když jsem báseň dočetla, pochopila jsem zážitek, který se mi stal dva dny před tím a který se mi z nějakého důvodu neustále vracel do myšlenek.

Stojím na zastávce autobusu zabraná do čtení. Najednou se ke mně řítí mladý muž na vozíku a div mě neporazí. Jen tak, že jsem uskočila. Viditelně to nebylo nezvládnutí řízení svého vozíku, ale způsob, jak začít rozhovor. Díval se na mě smějícíma se očima a pak se zeptal:

‚Kam jedeš‘
Já odpověděla: ‚Domů.‘
‚A kde bydlíš?‘
‚Tady blízko.‘
Chvíli se zamyslel a pak se zeptal:
‚Dělala jsi někdy Mikuláše?‘
Trochu mě to vyvedlo z míry a nevěděla jsem, jestli rozumím dobře. Ještě jednou jsem se zeptala a velmi se soustředila na otázku. Opravdu to byl Mikuláš.
‚Nedělala‘, odpověděla jsem.
‚A dělala jsi někdy čerta?‘ ‚Taky ne.‘ Na anděla se mě kupodivu neptal. Chvíli přemýšlel a pak vyhrknul: ‚A čarodějnici?‘
Moje odpověď zněla: ‚Taky ne‘.
Chvíli se smutně díval a pak se usmál a zeptal se: ‚ A kdybys byla čarodějnicí, co bys sis oblékla?‘
Přistoupila jsem na hru, která mě začala bavit, a začala jsem se zápalem popisovat čarodějnické šaty.
A přicházely další otázky: ‚A jakou barvu obličeje bys měla?‘
‚A jaké nehty bys měla?‘
‚A jaké vlasy bys měla?‘
Rozhodila jsem rukama a ukázala velkou hřívu na hlavě. Radostně se usmál a konstatoval: ‚Natupírovaný, vid?‘
Musela jsem se usmát té dětské radosti, která mě trochu nakazila.
Poslední otázka před tím než přijel autobus, byla: ‚A jaký bys měla hlas?‘
A já odpověděla: ‚Skřehotavý‘. S nadšením se na mě podíval a poprosil: Zaskřehotej, prosím‘.
Pak přijel autobus, rozloučili jsme se a já nestihla zaskřehotat.

Tenhle krátký příběh ve mně byl dlouho a já pořád nevěděla, proč. Až když jsem četla ranní básničku: ‚Sestřičko, vidíte mě?‘ Jako by ten mladík na vozíku ke mně přijel a musel přijet hodně blízko a skoro mě srazit, abych ho viděla. Usmál se a jeho oči jako by se ptaly: ‚Vidíš mě?‘

A pak mě na chvíli pustil do svého světa, který byl jiný než svět většiny lidí, kteří stáli na zastávce a pokukovali po nás. Jeho svět byl jednoduchý a přátelský, jeho svět mě za tu chvilku hodně naučil.
Kolikrát se v životě zastavím a ptám se, když se na mě dívá partner, kamarád, kamarádka, známý, rodina nebo kolemjdoucí: ‚Vidí mě ten člověk vůbec?‘ Jasně, že vidí. Vidí ženu, ale vidí mě skutečnou? Takovou, jakou jsem?

Uvědomila jsem si, že někdy, když chci, aby mě někdo viděl, skutečnou, tak to také musím ukázat, otevřít, nebát se přijít blíž, přesně jako to udělal ten mladík. Nebál se přijít blízko, vyrušit mě z mého uzavření a pozvat mě do svého světa.

Ten mladík mi dal ohromný dar. Nechal mě na chvíli vstoupit do svého světa. A mně se v něm líbilo. Jediné, co mě teď mrzí, že jsem nezvládla zaskřehotat. Pořádně nahlas.

To je pro mě zázrak: když člověk může a umí vstoupit do světa druhého, když je přizván a může tak nejen vidět, vnímat, prožít, ale také lépe pochopit svět druhého. Uměním také je, otevřít svůj svět druhému, pozvat ho dál a nechat ho VIDĚT. A také nebát se přistoupit blíž a říci: ‚Teď bych si přála, abys mě viděl‘.




Powered by: Firm Web System   © HOR webdesign 2011
login
md5:0b2385353c73d7308d89cecb52c895b0:www.kvet-harmonie.cz
genet:0.045